Počítačový hry jsou fajn, moc fajn, na tom se shodnem. Asi taky nikdo nebude moc protestovat, když řeknu, že nejvíc fajn na hrách je interaktivita – přece jenom není nad možnosti rozkřísnout emzákovi lebku hezky „vlastnoručně“ než dění jenom pasivně přihlížet. Přece jenom by ale hry byly ještě víc kulervoucí, kdyby člověk moh ovlivňovat kromě způsobu likvidace protivníka i takovej „detail“ jako je směřování příběhu.

Dneska se hráči chtě nechtě často dostávaj do rolí tunelovejch krys. Jo, můžou se sice v prťavý rouře v rámci možností svobodně pohybovat vpřed i vzad, ale jejich manévrovací prostor je vcelku brutálně omezen. A když už někde na první pohled dostanete životního prostoru trochu víc (GTA, Mafia..), stejně časem chtě nechtě skončíte stísněný v úzký trubce jménem Příběh (často navíc notně zasviněný), ze který se prostě nevymotáte.

Řečeno malinko míň metaforicky, videohry jsou často dost neelagantně rozdělený na samotný hraní (mačkáme knoflíky, ovlivňujem dění na obrazovce) a vyprávění příběhu (čumíme na mizernou animaci). Hrajem-kocháme se příběhem. Jedno s druhý souvisí maximálně tak, že po zabití panáka A se spustí připravená animace. Ne že bych nadával, proti lineárnímu příběhu nemám mnoho námitek. Jen vidim nevyužitej potenciál co se týče zapojení hráče do děje, tož proč si nezkusit pohrát s tou interaktivitou?

Nechci moc. Zdání svobodný volby a nesení následků svejch činů snad není tolik, nemyslíte? Líbí se mi idea Fable 2, kde každá lokace má nachystáno hned několik možnejch vzhledů odvislejch od hráčovejch činů. Kde bude hráč moci přecházet hranici mezi dobrem a zlem a lidi si (doufejme) všechny nepravosti budou pamatovat. Možná to zní jako blbost, ale pokud mám dojem, že ono úžasný dění na obrazovce aspoň zčásti vychází jen a pouze z mejch vlastních rozhodnutích, tak se zážitek z danýho díla posune zase na trochu jinejch level oproti filmům či knihám, kdy jsem pouze pasivně krmen. Někdy přece jenom člověk dostane chuť ukuchtit si něco sám. Stačí jenom hráčům přichystat menší pískoviště, kde by se jejich touha po svobodný volbě mohla vyřádit.

Vemte si třeba, kdyby někdo udělal hru na motivy A Clockwork Orange. Ne hru dnešního typu, kde by člověk akorát běhal s panákem v bílý kombinéze a mlátil bezdomovce, ale zaměřenou více na příběh. V úvodu si samozřejmě kapku toho ultranásilí užijem, jenže jak moc (a jestli vůbec) Alex počechrá nebohýmu houmlesákovi ksicht, to by záleželo jen na hráči. Vod podobnejch situací by se mohlo třeba odvíjet to, kdy a za jakej přestupek nastoupí Alex do vězení a jak tam na něj bude pohlíženo. Inu, zkrátka příběh by byl jako taková guma, kterou hráč různě natahuje a kroutí, ale přesto materiál drží při sobě. Hmmmmmmm, kde jsem to jenom slyšel…Quantic Dream /Fahrenheit, Heavy Rain/, anoyne? Yeah!

Už Fahrenheit se Frantíkům poměrně dost vydařil, pomineme-li stupidní závěr. Jasně, ne pokaždý jste měli na výběr z několika řešení herních situací, avšak jako taková trochu dynamičtější a akčnější adventura se to prostě hrálo hodně příjemně. Nevim jak vám, ale mně prostě připadá hratelnost založená na pokud možno nelineárnim řešení rozmanitejch herních situací přímo ovlivňující příběh (uf, to je sousloví jak z nějakýho teleshoppingu) neuvěřitelně přitažlivá. Za ty roky hraní přece jenom člověka už věčný bojování trochu vomrzí.. furt jenom někoho vraždit, bojovat, to sice v zásadě není vůbec špatná věc, jenže někdy to chce holt trochu vorazit, zažít něco jinýho. Proto se tak těšim na Heavy Rain. Skoro ještě zajímavější než hra samotná bude sledování její prodejnosti. Autoři jasně deklarovali, že cílej na dospělý hráče a že chtěj stvořit hru co by si sami chtěli zahrát, což jsou líbezný slova. Propracovanej a rozvětvenej příběh se přece jenom hůř prezentuje mainstreamovýmu publiku zvyklýmu na bombastický cool screenshoty, tak uvidíme. Najde si herní průmysl svoje dospělý zákazníky, nebo bude i nadále (po případnym neúspěchu Heavy Rain) prvořadě zásobovat bandu po rychlý akci lačnících teenagerů?

Celý článek...