Své zbraně mám rád, když dělají pěkný rachot. Ho, ho, ho. Dělá mi potěšení, když se mí nepřátelé rozprskávají a ještě lépe, když to dělají společně. Nejsem ani tak voják – jsem malíř pokojů, a krvavě rudá je má oblíbená.

Mám rád střílečky. Už jen tahle skutečnost může za to, že jsem dal hře F.3.A.R. šanci navzdory mému velkému zklamání nad druhým dílem této, už dokonce, série. Pojďme se společně kouknout, co je pod pokličkou této nové střílečky, na kterou se těšilo mnohem méně lidí, než na Duke Nukem Forever.

Asi bych měl začít příběhem. Tak tedy, příběh je velice zmatený. Ke hraní ho sice znát nějak zvlášť nepotřebujeme, ovšem s ohledem na to, že hra je přehlídkou podivností, je fajn vědět, co se to děje. Zvlášť ve chvílích kdy vás hra unese kamsi do podivných končin vesmíru, na strašidelný palouk v lese. V průběhu hry párkrát spatříte vlasatou holčičku, která se vždy na chvíli ukáže, jen aby zase někam honem zmizela, potvůrka jedna. Znalec F.E.A.R.u ví, o koho se jedná. Alma! Hlavní záporačka Alma, přece. Oproti tomu někdo, kdo předchozí díly nehrál a vrhne se rovnou na F.3.A.R., bude tápat, škrábat se na hlavě, div si v ní nevyškrábe speciální důlek. A co teprve bude dělat, až se mu po každé misi objeví na obrazovce znepokojující filmeček, v němž kdosi chodí za dvěma hrajícími si chlapci v pokoji o velikosti malého dobře zabezpečeného bunkru v podzemí. Bez nějakého dalšího vysvětlení, bez možnosti zrekapitulovat si, co se doposud ve hrách mající název F.E.A.R. stalo.

Premisa hry (přečteno z reklamního letáku): paní Alma očekává potomka a naším úkolem je zastavit ji (rozstřílet ji) ještě předtím, než porodí. Tak to by bylo. Ještě bych mohl dodat, že hrajete za geneticky modifikovaného vojáka a ve hře vám pomáhá váš bratr, teleportující se kanibal a možná i čaroděj, ale kdoví. Jak už jsem psal – je to zmatené.

Tak a teď nějaké poznatky přímo ze hry.

V první misi jsem utíkal z vězení. Tahle mise mi připomněla F.E.A.R. 2, který měl za monotónní a hnusně vyblité prostředí získat když ne ránu pěstí tak alespoň nějakou herní anti-cenu, pokud ovšem taková existuje. Za čtvrt hodiny ale bylo naštěstí po misi a já si už říkal, jestli si po té hrůze nemám jít raději nainstalovat večeři místo hraní další hnědé úrovně.

Dobře jsem udělal, když jsem to nevypnul. Následující bitva ve městě mi dala na všechen ten předchozí hnus rázem zapomenout. Konečně hra vypadala pěkně. A já to trochu přeženu: druhá úroveň byla snad dokonce vynikající! Na začátku ode mě hra ještě vyžadovala spíše opatrnější hraní na schovku, než aby mi připustila můj oblíbený postup ala Quake: zběsile přiběhnout k nepříteli a ustřelit mu hlavu za strašlivého křiku přihlížejících. To se zlomilo až ve chvíli, kdy jsem byl ze všech stran obklíčen. Nepřátelé přicházeli ze všech stran, nechtěli mi dát moc času na regeneraci a vůbec se to hrálo ve slušném tempu a lokace byla taktéž pěkně nadesignovaná.

Závěr úrovně byl už slabší, protože sestával z poměrně nezáživného střílení z malého snajperského hnízda – odstřelovačka nikdy nebyla moje oblíbená zbraň. Tak nějak mi u ní chybí radost ze zabíjení. Rozprsknout člověka z dálky prostě není ono.

Další, o poznání slabší, mise se odehrává v obchoďáku, a liší se od dvou předchozích zejména v tom, že nejdete k cíli rovně za nosem. Naopak hledáte checkpoint zkoušením různých odboček systémem pokus-omyl, kde všechny až na jednu cestu jsou slepé. To se opakuje i v následující misi, kde chodíte barákem s počmáranými zdmi. Objevují se noví nepřátelé: zombie!!! Zombie, tj. ex-členové nějakého satanistického kultu, vylézají z tmavých koutů a strašidelné to mělo být, když jeden z nich protrhl sprchový závěs v koupelně, půl sekundy předtím co jeho hlava explodovala pod tíhou mého olova. Zombie se chovají tak, jak byste čekali. Vrhají se na vás bez čekání, ale jsou chvíle kdy počkat prostě musí – za předpokladu, že zrovna u jednoho probíhá animace vstávání ze země. Ten za ním se srandovně zasekne a čeká až se ten vpředu zvedne. To je fajn ve chvílích, kdy potřebujete regenerovat zdraví. Není to fajn, když se chcete bát.

O dalších misích se mi psát nechce – jsou si až moc podobné (a tohle není klasická recenze).

V jedné chvíli na vás zaútočí robot. K potyčce s robotem bych napsal: jde přímo k vám, ostře pálí z kulometu a vy víte, že je konec. Žádná pořádná zbraň po ruce. Tak jen prostě zalezete za stůl, který je tam nachystán v dobrém úhlu jako barikáda a je jasné co se bude dít. Připadáte si jako v animáku, kde na Scratchyho padá atomovka a on si v té chvíli vytáhne deštník, ale jak všichni moc dobře víme… Stůl ve F.E.A.R. 3 odolá kulometné palbě z jednoho metru, ale i výbuchům granátů, které jsem robotovi naházel pod chodidla a už už se chystal na návrat k checkpointu, až mi robot-zabiják prostřelí lebku. Ještě před pár minutami jsem byl svědkem exhibiční ukázky zničitelného prostředí: ploty, bouda, poskládaná hromádka dřeva na podpal, to vše ještě před chvílí podléhalo destrukci. Ovšem stůl vydržel. Kvalitní dřevo, asi vyztužené titanem a kdoví ještě čím. Díky tomu jsem mohl vždy na chvíli vyběhnout, vypálit a bezpečně zalézt. To mi řekněte, co si mám myslet o hře, kde se robot zasekne o stůl, který navíc nemůže prostřelit, přičemž destrukci prostředí herní engine umožňuje. Vypadá to, jako kdyby tvůrci na poslední chvíli stůl přidali, aby snad robota bylo možné porazit.

Tunel a neviditelné zdi jsou asi už standardem. O slabé AI se tohle říct nedá, ta se obecně naštěstí objevuje jen výjimečně a F.3.A.R. má zrovna tu smůlu, že ji obsahuje. Nepřátelé nemají v úmyslu zůstat dlouho naživu – lezou do rány až s přílišnou chutí. Občas neví, kam se mají otočit. Párkrát ani nevěděli odkud jdu. Voják, schovaný za barikádou se stále koukal, jestli už nejdu – já už se mu ale díval na záda a v tom to přišlo: hodil granát na  místo, kde jsem asi měl podle programátorů být, a já tam nebyl. Nedivím se tomu, že většina nepřátel jsou vojáci střílející z úkrytů v uličce před vámi, zakempovaní odstřelovači, kamikadze zombie a kamikadze roboti.

Nepřítomnost strachu je něco, co je neodpustitelné u hry, která má S.T.R.A.CH. v názvu. F.3.A.R se o cosi snaží, ale jde na to způsobem, že výsledek je spíš cirkus, než působivě udělaný horror. Hra není ani trochu strašidelná z prostého důvodu – autoři očividně neví jak navodit strach. Je pravda, že ve hře JSOU zombie, holčička s dlouhými vlasy a kanibal-démon, ale jen to, že tu jsou, vážně nestačí. Taky způsob, jakým se autoři snaží do hry pumpovat strašidelné pomůcky je dost nevyvážený. V prvních dvou misích není nic, co by jen trochu připomínalo horror. V další je snad zemětřesení, odkudsi vyběhne horda zombií, všude je nepořádek, na zdech jsou podivné malůvky, a do toho bliká spousta grafických efektů. A zase po pár chvílích se po obrazovce prohání roboti a člověk už neví, do jakého žánru tahle hra spadá.

Na závěr můžu napsat, že jde o střílečku, která ničím zvlášť nevyniká, přesto se hraje docela dobře. Na odreagování je to určitě slušná volba. Pokud čekáte od hry bombu na úrovni prvního F.E.A.R.u, tak vás tenhle díl zklame. Avšak pokud byste si rádi zahráli mix Bloodu, Necrovisionu, F.E.A.R.u, Half Life 2, Undyingu, Uncharted, Dooma 3, Singularity, Call of Duty a Quakea 2, F.3.A.R. tohle nabízí. Nic víc, nic míň.

Celý článek...