Včera jsem si při hraní Mirror’s Edge říkal, že je to vážně dobrá oddechová hra, taková ideální konzolovka, u níž procvičíte své schopnosti odhadu, ty využijete zvláště při skákání, popř. si vyzkoušíte, jak vám jde v modře, nebo v jinak barevně nasvícené industriální krajině hledání červeně svítících částí – sloužících k akrobacii. A o akrobacii je tato hra především. Mezi úrovněmi je ale Mirror’s Edge propojen příběhem, a to proto… Protože… Co by to bylo za herní titul, kdyby neměl příběh?

Herní vývojáři chtějí, aby se hráči účastnili velkých příběhů, jenže často ty příběhy jsou jen jako doplněk, který hráč může přejít stisknutím tlačítka. V Mirror’s Edge nemusíte dávat pozor, a brát ohled na to, „co se děje v tom filmečku mezi úrovněmi“. Stejně nám z něj, z těch informací, nic nepomůže při hraní samotné hry. Hlavní japonce Faith je odkryto něco dalšího z děje, jenomže ve hraní nás ani jedna ta informace neovlivní, nezasáhne do našeho rozhodování, a tak:

1) Nebudeme chtít prozkoumat to místo s nápisem, který má v ději nějaký význam.
2) Ani nepůjdeme zabít prodavače sushi, protože jsme se z filmečku dozvěděli, že to on může za přiotrávení Faithiiny sestry Michelle. Kdoví, jak by se události vyvíjely dál. Po skalpování jeho hlavy (ve hře jako nepovinný quest), při kterém by Faith pronesla nějakou drsnou hlášku, by v příštím filmečku své sestře povyprávěla o tom, že za to kuchař Fujimoto tvrdě zaplatil, a tím pádem nebude Michelle v dalším levelu na střeše kasína, kde se to bude hemžit policisty, ale někde jinde v bezpečí.

V Mirror’s Edge vidím příběh jako něco, co s hrou až tak moc nesouvisí, vnímám ho jako upozornění na to, že je další úroveň zdárně za mnou.

Podobně je to ve více, ale zdaleka ne ve všech, hrách. Příběh jako takový je v některých případech (bohužel) jen „zbytečným doplňkem“, který je u té hry jen z toho důvodu, že Franta v obchodě s poč. hrami se nejdřív podívá na údaj, co že je to za žánr a hned na to (po tupém zírání na screenshoty z FMV sekvencí) jeho oka zamíří na odstavec s popisem děje. Zápletka je – mám to z vlastní zkušenosti – taky často rozhodujícím faktorem, jestli si to zahraju, jestli mě to zaujme a já budu uvažovat o vytažení peněz z kapsy. Proto jsou nejčastější ty příběhy, které už v první větě zaujmou… všechny věkové skupiny. A dost často se jedná o zápletku epických rozměrů, to aby každému hráči bylo jasný, že je to opravdová čest, ba povinnost, zhostit se role hlavního hrdiny. Z popisu děje se tak většinou dozvíte, že budete zabíjet mimozemšťany, bránit Zemi před invazí nacistů a nebo jako rebel se budete podílet na pádu zlého Impéria. Kdo by odolal?! Že?

V ideálním případě je příběh ukryt přímo v herním světě, okolo vás. V Zork Nemesis můžete, ale vlastně taky nemusíte, hledat informace o velevážených občanech Zorku, které jste se rozhodli zachránit (resp. tak za vás na počátku rozhodla hra). Pokud to ale neuděláte, vykašlete se na zkoumání knihovny, pracoven a blogů-deníčků jednotlivých postav a odklikáte „nesmyslné“ filmečky, tak se jen stěží dostanete dál, ale taky hlavně nebudete vědět, jak se rozhodnout v jednom extra významném momentu. Sice jen jedno rozhodnutí, ale zato životně důležité! A zhruba takový vliv na hru mi obecně stačí, rozhodně nečekám něco na způsob: pokud neoddělám potomka zlého barbara, po čase můžu počítat s tím, že se v pozdější části hry – jednoho krásného dne, kdy z něj bude plnohodnotný barbar – bude chtít na mně brutalisticky vyřádit.

Pohledem do minulosti musím zakonstatovat jediné: zlaté adventury, zlatá klasická RPGčka, kde příběh opravdu hrál prim a nestrašil jen v manuálu, kde si ho stejně nikdo nepřečetl. Je jistě spousta her, kde příběh nehraje roli a pokud v některé takové je, tak třeba i potěší, pokud je dobrý a třeba nějak zábavně zvrácený. Ono častokrát ale úplně stačí vědět, že vy ovládáte panduláka s pistolí, a že zombie jsou to, do čeho máte střílet, nebo když jste ve spojenecké uniformě, je jasný, že máte střílet na nacisty. Nic proti, ona poč. zábava se bez příběhu vždy lehce obešla. ALE.

Pokud tvůrci dají do hry kvalitní komplexní příběh, který reaguje na vaše rozhodnutí v herním světě, a nebo naopak nám se dostane možnosti reagovat na příběh v průběhu hraní, a sledování příběhu se tak stane pro hráče nepostradatelné, herní zážitek tím získá opravdu na síle. A navíc tvůrcům nebude nikdo z nás vytýkat, že se s tím příběhem dělali nadarmo, že jeho přeskočením stejně o nic ani trochu zásadního nepřijdeme.

Celý článek...