V posledním podcastu hrej.cz se zvídavý čtenář zeptal redakce: „Jak je to s tím dohráváním her na recenze? Mě se to stále nějak nezdá?“ Správná otázka, mě se to také nezdá. Z většiny debatujících bylo cítit, jak je ta otázka otrávila. Ono je poměrně těžké zamyslet se nad jinými zájmy, než vlastními. A jediný Petr Poláček, čestný a upřímný to chlapec (proto ho máme rádi) zvolal: „Hele, buďme upřímný, nemá on pravdu?“

Má pravdu. Pamatuji si, jak jsem začínal psát na dnes již neexistujícím webu igames.cz. V té době už to byl web skoro nad propastí, možná proto jsem se odhodlal – zkusit to. Napsal jsem první recenzi ve svém životě a co se nestalo, šéfredaktorovi RazorJoe se zalíbila. A tak jsem dostával jednu hru za druhou, a snažil se o nich psát. Má představa byla říct všechno na rovinu, spontánně, nezamlčovat ničeho. A tak jsem hned v jedné z prvních recenzí napsal, že jsem danou hru dohrál asi jen do tří čtvrtin a pak už mě ukrutně přestala bavit. He! Jak já narazil! RazorJoa jsem měl velice rád, byl to ten typ člověka, který se nebál projevit nadšení, a nadšen on byl skoro pořád. Ale tady mi poprvé vytknul – Nemůžeš napsat, že jsi hru nedohrál, to prostě nejde. Pro čtenáře musíme být ti, co všechno ví, nemůžeme se takhle shazovat. – No jo, já na to, ale vždyť je to pravda, je to podstatná informace v recenzi, hra mě nebavila, tak jsem se rozhodl, že ji ani nedohraju. To pak bude lež ne? Napsat, že jsem ji dohrál. – Žádná lež, ty to tam prostě nenapíšeš, vůbec se o tom nezmíníš.

Takže jsem si uvědomil, státi se herním recenzentem, státi se pokrytcem. Od té doby mi kleslo nadšení z psaní recenzí a dál jsem ani vlastně žádnou kariéru jako redaktor neudělal. Později přišla ještě spousta jiných výtek i na jiných webech, a vždy to byly věci, s kterými jsem zásadně nesouhlasil, a na kterých mi právě záleželo. Ale to bych odbočoval. Abych se vrátil k tomu dohrávání – nedohrávání her, vidím dva jasné názory na věc. Řekněme třeba Pavla Dobrovského, který tvrdí, že jako recenzent má určitou odpovědnost a přesně ví, co je potřeba pro danou recenzi, tedy, i kam má hru dohrát. Je to vlastně taková víra, kdy my, jako čtenáři, musíme vědět, nebo Pavlovi věřit a jiným redaktorům, že jsou opravdu tak svědomití a takoví profesionálové, že skutečně stačí jen těch pár hodin u odehraných her na jejich zrecenzování. A pak je tu samozřejmě druhý názor, zájem čtenářů, kterým je to po právu nějaké divné.

A je to divné. Když jsem psal několik recenzí na komerčních webech, vždycky jsem se snažil hru dohrát. Bohužel jsem brzo zjistil, že v tom systému hodnocení a podmínek pro psaní jsem najednou sám proti sobě. K mému neštěstí mě vždy zajímaly právě ty dlouhé hry, epické kolosy, co se dají dohrát třeba za padesát hodin. A teď si vezměte, nevím jak je to u práce na plný úvazek, beru to teď jako externista, za recenzi dostanete nějakých sedm stovek třeba. A bohužel za jakoukoli recenzi, na jakoukoli hru. Ta částka se může pohybovat v rozmezí plus mínus, ale ne v nějak výrazném. Oproti tomu náročnost psaní na určité hry, tam výrazné rozmezí je. Je úplně něco jiného psát recenzi na RPG Space operu, kterou dohrajete za padesát hodin a ještě je to hra, u které je vyloženě potřeba ji dohrát, protože teprve na konci se ukáže, jestli stála za to, závěr je stejně důležitý jako kterákoli jiná část hry. A pak když to srovnáte s nějakou jednoduchou FPS, která je stejná od začátku dokonce a ještě ji zvládnete dojet za pár hodin s prstem v nose. No snad uznáte sami, že to je nespravedlnost.

Takže podle mě je třeba si uvědomit dvě věci. Hry by se měly dohrávat, na recenzi, především ty příběhové. Jenže když se někdo snaží psát jako profesionál, ne jako nadšenec amatér, kterému na odměně za danou práci nesejde, tak si uvědomí, že si může ve hře dovolit dojít jen tam, kam až je to prostě nutné, dál už by to bylo zbytečné, nevyplatilo by se to. Teď by možná někdo namítl, no jo, jde o prachy, jasně, na čtenářích nikomu vůbec nesejde. Ale uvědomme si, že právě ten systém je špatný. Když někdo bude na penězích z recenzí částečně existenčně závislý, nemůže si dovolit věnovat se své práci víc, než za ní dostane zaplaceno. To je, jako byste pracovali čtyři hodiny denně a ostatní čtyři hodiny měli jako neplacený přesčas. Jednou dvakrát, kdyby to mělo smysl, byste to vydrželi, ale pořád? To už byste si připadali jako idioti.

Proto je potřeba vnímat ten problém dohrávání recenzí z obou stran a když už, tak kritizovat spíše systém, který je v herní novinařině nastaven špatně. Jako čtenáři musíme být shovívaví, důvěřovat, ale prověřovat. Ale upřímně, co mohu říci, že z těch významnějších herních novinářů si myslím, že to v daném systému berou opravdu zodpovědně, a častokrát dělají spoustu věcí nad rámec jejich povinností. Bohužel nedohrávat hry na recenze není povinnost, ale nutnost. Jediné co mi opravdu vadí je, že se takové věci musí stále pokrytecky před čtenáři maskovat. A proto ještě nechám vykřiknout Petra: „Hele, buďme upřímný, nemá on pravdu?“

Má, klidně by se ta pravda mohla psát beze všeho pokrytectví, nikdy mi nepřišlo nic špatného na tom, že v recenzi konkrétně zmíním, do jaké části jsem hru dohrál. Řekl bych, že je to dokonce jedna z nejdůležitějších informací pro čtenáře, aby si udělali o hře správný obrázek.

Celý článek...