Moderní hry mají jednu nespornou výhodu – zpravidla se u nich nemusíte obtěžovat s ukládáním hry, protože to za vás obstarají checkpointy. Nekonečné množství životů, tj. počet možností opakování herního úseku, pak zcela a definitivně odstraňuje frustraci, s jíž se odpradávna spojoval fenomén opakování hry od úplného začátku. Je to sice za cenu, že si hru nemůžeme uložit na tom určitém místě (třeba na střeše), ale na druhou stranu to vrací výzvu, která se mohla hypoteticky ztratit při změně počtu životů z tří na ležatou osmičku.

Nedávno u Singularity jsem si pochvaloval, jak krásně mi ubíhá hraní, když se nemusím soustřeďovat ani tak moc na vypálený počet nábojů, na to, jestli jdu správným a hlavně bezpečným směrem, ba ani na případné chyby končící mojí smrtí. U her jsem kdysi často ukládal, což ve zpětném pohledu vidím jako mínus pro požitek ze hry. A vůbec nemyslet na to, že existuje nějaký sejv, dává hře tolik, vždyť myslet neustále na funkci, která ukládá pozici, musí hráče neustále vyrvávat z děje na obrazovce a vracet ho do reality, až to pěkné není. Je jasné, že dřív to zase tak moc nevadilo, ani vadit nemohlo, když ono vyrvání z náruče videohry obstarávaly už různé všudepřítomné tabulky, číslíčka a interfejsy vůbec. Dříve to ale nevadilo i proto, že hry byly jiné. U těch dnešních, které nabízejí zábavu až skoro ve formě filmového zážitku, by časté chození do menu kvůli uložení pozice mělo mnohem horší následky.

Právě ten způsob hry, kdy jdete budovou a odpravujete strážce s vědomím, že dost možná už za dalším rohem vaše postava skape, dává single-playerovému zážitku onen pocit blízký tomu, který zažívají denně multiplayeroví hráči… takový adrenalinovější zážitek. Nakolik se mu bude blížit, to záleží samozřejmě na tom, jaká je to hra (třeba simulátor skákání na lyžích tohle splňovat nebude), jak často jsou rozeseté checkpointy a nakonec i na mnoha dalších faktorech, jako je autoheal (který, nejen tady na KK, nemáme rádi) a podobně.

Včera jsem si při hraní Batmana říkal, že se díky těmhle checkpointům nemusím soustřeďovat na nic jiného, než na pouhé hraní. Věděl jsem, že když spadnu do uličky se sarinem, a Batman nezvládne zadržet dech, hra mi automaticky nabídne buďto opakování oné mise, v lepším případě mě vrátí do doby, kdy jsem vstoupil do místnosti a sliboval strážcům, že se o ten plyn postarám. O tohleto se tedy stará hra, na mně zbývá postarat se o herního hrdinu. Tak by to mělo ideálně být.

Celý článek...