K této úvaze mě inspiroval blog bývalého kolegy z gamepro.cz Davea de Sade, hlavně články o Heavy Rain (edit: pozor, opravdu pouze inspiroval, nejedna se o kritiku nazoru Davea)

Někdy mám pocit, že hráči počítačových her jsou těmi nejkritičtějšími “odborníky“ ze všech fanoušků odvětví zábavy. Neviděl jsem žádná fora ohledně filmu a hudby, kde by se lidé tak zaujatě bavili, proč je něco špatné, a hledali na tom jen to nejhorší. Je to takový komplex špatného recenzenta. Když jste špatný recenzent, kvalitu díla posuzujete podle množství chyb, které na něm najdete. Spustíte si hru a vidíte, aha, tady je špatně udělané menu, ovládání, bod dolu, aha, tady nějaká nelogičnost, bod dolu, tady zase chyba v grafice… Pět podstatných chyb? Odečtete je od hodnotící stupnice a dáte tomu pěkných 5/10.

Tímto přístupem se vám může stát, že sice uspějete mezi svými známými, kteří hru nehráli, nebo o ní moc neví, budete jim připadat jako machři a “odborníci“ (Hele recenzentům se hra líbila, a ty teprve uvádíš, proč je špatná, to sou volové, že si toho nevšimli?). Ale ve skutečnosti se bojte! Aby se z vás nestalo něco, jak bych to nazval? (Snad jen potrefená husa by se ozvala), no prostě ignoranti.

Krásným příkladem budiž nové interaktivní drama / adventura, jak chcete Heavy Rain. Každé dílo můžete posuzovat z několika úhlů, kriticky pozitivně, kriticky negativně, de facto jak si vyberete. Neexistuje např. hra, která by se nedala logickým odůvodněním velebit, stejně jako naprosto strhat. Jenže k čemu kritické myšlení u her, které mají hráčům hlavně zprostředkovat zážitek? Je to jako u puberťáků, které rodiče vezmou na výlet se svými mladšími sourozenci. Výlet je pěkný, třeba na hrad Karlštejn, je nádherné počasí, ale oni budou o to více znechuceni, protože ze svých splašených hormonů dokáží vnímat jen to nejhorší.

No, možná trochu svérázné připodobnění… Důležité ale je, že někdy je kritické myšlení na škodu, pokud si máte dané dílo užít. Znáte takové rčení: Nic jsem od toho nečekal, ale možná proto se mi to líbilo? Hráči si dost často řadou odehraných her vytváří předsudky a šablony chyb, podle kterých automaticky posuzují, co je dobré a co ne, a častokrát jim unikne dílo jako celek.

Pokud se nejedná o hru, jejíž hratelnost je vyloženě spjatá s herními mechanismy, které se dají posuzovat tak, že buď jsou špatné, hra je špatná, nebo jsou zajímavé, chytlavé a promyšlené, hra je dobrá, potom je vše v pořádku (většina stříleček). Když ale hra má blíže k umění, autoři do ní vkládají kus sebe, snaží se přijít s něčím novým, atd. Tady jde převážně o dojem, jak na vás hra působí, pak až si můžete říci, aha! Tady byla nelogičnost, ale vadí mi to nějak v celkovém zážitku? Hra se mi bez předsudků líbila, bylo by dobré, kdyby autoři na nedostatky příště dali pozor, ale dojem z hry mi nezkazí.

Myslím, že zdravé kritické myšlení je potřebné, ale jeho přemírou se můžete ochudit o řadu věcí, které vám jinak uniknou.