Snad všichni lidi se ve vzdělávacím ústavu setkali s větou „tuhle knihu prostě musíte přečíst“, mě nevyjímaje. Samozřejmě se mi to ani trochu nelíbí, důvody k bojkotu povinný četby předložim níže.

Předně, vod čeho se asi knihy prodávaj, co? Aby si je lidi kupovali, ha, první moudrá vodpověď. A z jakýho důvodu si lidi budou knihy kupovat, potažmo je číst? No přece pro zábavu, pro potěšení! Že chtějí zprostředkovaně zažít nějaký dobrodružství schovaný v poutavym příběhu.

Jako autora by mě velice těšilo, pokud by se někdo při čtení mýho díla bavil, mrzelo by mě, pokud by se někdo při čtení mýho díla nudil a sralo by mě, pokud by se někdo k mýmu dílu dostal z donucení. Ne proto že by ho chtěl poznat, ale že prostě musí, že se jedná vo hnusnou povinnost, kterou je třeba splnit. Vždyť jakej má smysl číst knihy z povinnosti? Jakej má vůbec smysl konzumovat jakýkoliv umění z donucení?

Teď jinak: Třeba takovej Karel Čapek jistě nepsal špatně, avšak náměty jeho tvorby (snad až na Válku s mloky) mě příliš nezujaly. V pořádku. Prej si ale musíme vod něj aspoň něco přečíst, k maturitě. A? K čemu mi bude dobrý, že někde před lidma vodblábolim „čet jsem tohle a tohle vod Čapka, bylo to vo tom a vo tom“? Mimo získání nějakýho čísla do kolonky „Český jazyk a literatura“ na lejstro. Ve škole jsem se dozvěděl co Čapek napsal, poslech si na ukázku par povídek a pro přehled stačilo.

Naše milá učitelka by jistě dodala, že „přece díla jednoho z nejlepších českejch spisovatelů byste prostě měli přečíst“. Mně jako pragmatikovi to samozřejmě zní jako fráze vošuntělá jak použitej kondom na veřejnejch záchodech. Těžko se někdy budu živit jen tim, že jsem přečet určitou knížku a můžu vo ní vykládat. Z lidí, co si vo mně budou myslet jaký jsem kulturní hovado proto, že nemám načtenýho Čapka, tak těch si vůbec všímat nemusim. Podstatný je, abych si nepřipadal jako hovado sám před sebou – za hovadský totiž považuju hlavně povinný čtení mě nezajímajících literárních děl.

Jinak mám knihy rád, ale samozřejmě jen ty vodpovídajícímu mýmu vkusu. Smrt je mým řemeslem, Mechanický pomeranč, Farma zvířat, 1984, Hlava XXII, Kmotr, 2001: Vesmírná odysea, Pianista – stručnej výpis toho, na co jen tak nezapomenu. Co dílo, to skvost. Nikdo mě do toho nemusel nutit, ty knihy mě prostě zaujaly samy vo sobě. Hezky přirozeně, přesně jak to má bejt. To pouze školy udělaly z literatury mučící nástroj.

Celý článek...