Tahle hračka se sice špatně shání, protože lidem, co rádi říkají ostatním jak mají žít, se nějak nehodí do krámu, ale věřte mi – poznávat s její pomocí sám sebe, vlastní vědomí, snažit se jej zkrotit, uchopit v plné síle není vůbec blbá činnost. Jakkoliv umí být nepříjemná, hardcore, chvílemi nesnesitelná a především slovně jen těžko uchopitelná. Stejně mi přijde 16 hodinový záchvěv šílenství po sežrání dvou papírků s LSD jako zajímavější (a navíc levnější) psychoanalýza, než líný mletí hubou.


Premisa

Jestliže máme směřovat k našim ideálním Já, musíme si je nejprve vybrat. Tomu musí předcházet důkladné obeznámení s naším současným Já. Musíme si uvědomit, jak se na naší osobnosti podepsala rodina, učitelé, kultura, musíme se na sebe podívat jako by cizíma očima. Toto sebepoznání může podpořit řada psychologických technik, například technika doplňování vět využívaná Nathanialem Brandenem či meditační techniky. Někteří lidé dosáhli převratných informací o vlastním Já s využitím empatické drogy Extáze nebo psychotropního LSD.
(…)
„My však chceme být tím, kým jsme – chceme být noví, jedineční, s nikým jiným nesrovnatelní, takoví, kteří sami sobě diktují zákony, takoví, kteří vytvářejí sami sebe!
F. Nietzsche: Radostná věda“
(…)
„Jedna věc je nutná – dát své osobnosti styl. Jde o velké a vzácné umění! Zažívá ho ten, kdo si uvědomí všechny své slabiny a silné stránky a přetvoří je do uměleckého plánu, až se vše bude jevit jako umění a smysl a až i naše slabiny potěší oko.
F. Nietzsche: Radostná věda“

MORE, M. Extro je extra. Živel 5, 1996

„Timothy Leary (slavný psycholog, propagátor LSD a profesor na Harvardu) cítil, že omezené chápání reality převažující v moderní společnosti mělo částečně spojitost s dominantními drogami – alkoholem a kávou.
‚Změňte drogy a změna mysli bude přirozeně následovat.
Politika, náboženství, ekonomika, sociální struktura jsou založeny na stavu vědomí. Příčina sociálního konfliktu je obvykle neurologická, léčba je biochemicka.'“

LEE Martin A., SHLAIN Bruce. Sny vědomí: CIA, LSD a revolta 60. let

Průběh

87% času nebyl trip vůbec příjemný, ačkoliv jsem zaznamenal hat-trick: postupné zažití stavů plně odpovídajícím rovnou trojici veselostí jménem existencionální deprese, klasická paranoia a ubíjející schizofrenie. Což nezní moc příjemně. Shit happens. V případě užití LSD se z toho stačí vyspat.

Nicméně ještě předtím bylo třeba plně si vychutnat nesmyslnost bytí a kolem poledne tak ležet na podlaze, neschopen se zvednout doslova pod tíhou života, pronásledován myšlenkou hada, co žere sám sobě ocas.

“We are dealing with the best-educated generation in history. But they’ve got a brain dressed up with nowhere to go.” – Timothy Leary

„K čemu mi budou dvě vysoký školy, když díky vlastnímu zkriplenýmu vědomí nebudu schopen vědomosti nijak pořádně zužitkovat? Neschopen si s ničím pořádně hrát, pořádně se zakousnout, jen se od všeho distancovat, bejt všude a nikde.
Zacyklenej, nesmyslnej had. Jako zacyklenej program, kterej ovšem člověk nevyřeší restartem (sebevraždou), protože potom nějakej blbec zase zapne počítač (reinkarnace) a jede se znova vstříc zacyklení.“
Já měl bejt ten had.
Naštěstí zbyteček racionálního uvažování pronesl něco o neefektivnosti sebevraždy, takže nic nebránilo přívalů nových, vzrušujících zážitků. Deprese jsou nudný a monotónní.

Maniodeprese vypadá zajímavěji – zoufalá snaha najít recept na život mě přinutila kouknout na závěrečnou psychedelickou sekvenci (a ano, na tripu je tahle část filmu nepopsatelně brutálně podmanivá) a následný závěr filmu „2001: A Space Oddysey“. A tam se znova shledat s nepříliš zábavnou ideou zacyklenýho hada. Protože člověk sice může cestovat skrz vesmír, skrze svoje vědomí, jenže nakonec vždycky musí čelit sám sobě, vlastnímu Já, vlastnímu vyrovnání se s údělem života/smrti. Přesně jak bylo naznačeno ve filmu.

Sledování Dr. House a snaha dočíst se konce existencionálního románu „Nevolnost“ přinesla stejný závěr.

Usednuv ke stolu psal jsem si: „ax^2 + by^3 + cz^45 => řešením rovnice je řešení samotné“ (myšleno proces řešení). Implikace je jasná: Smyslem života je žití samotný.

Umí si ale zacyklený had vůbec hrát, žít?

Zapínám GTA IV. Ukradnu první auto, demoluju město, přejíždím lidi.
„Hehe. Checht.
Proč to vůbec dělám?
Hm..a proč ne? Proč – proč ne? Proč – proč ne!!! Tohle je život. HAHAHAHA“
Na tváři mám radostnej škleb dítěte a pokračuju v ničení.
„Prostě si hraju. Tak ustřílim brokovnicí pár hlav. Proč? Proč ne. Někdo sbírá známky, já střílím hlavy. Všechno je tak zasraně normální.“

Najednou přecházím ke krabici s Legem. Přehrabuju se kostičkami, plácám je bezmyšlenkovitě na podložku. Prostě si hraju, zároveň vedu monolog o tvoření, přehrabování se hlušinou, zanechání otisku na ksichtu světa a podobných sračkách.

Najednou bzučí ICQ, spolužák z gymplu, co se mnou nehovořil od konce školy, potřebuje kvůli reparátu znát učivo matematiky ve 4. ročníku.
„Cože? To je nějakej test.. určitě tuší že zrovna teď jsem na tripu. Třeba je to fízl.“
Radši s námahou zodpovim dotaz (i když teda chronologie událostí je na tripu poměrně zajímavá disciplína) a znaveně se odvalim do obýváku.

Pouštím The Beatles, CD nikdy předtím mnou neslyšené. Pohoda, totálně vychutnávám hudbu celým povrchem těla. Žiju hudbu. „Jojo, to je vono.“
Až do „písně“ Number 9, dokonale ztělesněný schizofrenie. Pocit totálně rozsypanýho vědomí, válení se ve sračkách vlastního mozku, pocit blouznění a celkový úzkosti „Co teď? Už mi seriózně jeblo, něco se děje.“ Sbírám kousky vůle a pouštím Moonlight Shadow. „Už mi fakt začíná jebat, zkusim něco na uklidnění.“ Funguje to. Dokonalý pocit osvobození.

Konverzace s minitrollem po ICQ rovněž zajímavá. Potvrdil jsem si totální neschopnost racionálního uvažování a rozpoznání ironie, příčina a následek splynula do jednoho proudu vědomí.
Nepopsatelně krásný však bylo souznění s videoklipem The Test.

„Ta holka vůbec netuší. Neví co se po ní chce, někam je vržena, jenom má pocit, že se něco děje. Něco neobvyklýho.“

Konečně přišel kamarád a šli jsme ven, sednout si, pozorovat život. Posílat po chodníku nalezenou pružinu. Hrát si jako malý děcko. Díky mu za to.

Vizuální deformace a halucinace mi tak zajímavé nepřišly. Koukat na plastovou bedýnku obtékající sebe sama a na stékající barvy z obrazu mě bavilo tak 10 minut. To nejzajímavější je vlastní proud vědomí.

Epilog

Did I pass the acid test?

Nietzsche nekecal. Tentokrát nekecal se třemi proměnami („jak duch se stává velbloudem, lvem a dítětem“).

Většina dospělých se zasekne ve stadiu velblouda. Dělajíce něco, co je nebaví, neshledávajíce v tom vyšší smysl než pouhé nesení nutného břemena.
Možná se bojí proměny v dítě? Protože hrající si dítě, slepě nepřijímající rady „autorit“ a zkoumající svět bez předsudků, si tu a tam zákonitě nabije držku, zažije něco, co nemusí být pořád jen příjemné. Jenže pořád je to zajímavější žití než otrocká práce velbloudova nebo samoúčelná vzpoura lvova.

Ráno po tripu si dáváme s kamarády hokejisty pravidelnou partičku rugby. Pobíhám mezi 75 až 115 kilovými chalany, tu a tam doslova lítám vzduchem, rozdírám si loket a koleno, hraju si. Pravidelně skóruju, smýkám se jako úhoř, hra mě baví jako nikdy. Každou chvíli se ozývá náraz doprovázený výkřikem „Au, kurva“. Každého něco bolí, každý je nějak „zkriplený“. Jenže hrajem dál a dál. Proč? Co jiného zbývá. Jsme lidi. Možná ty nejnormálnější, co můžou být.
K jubilejním narozeninám jsem si nadělil život.
…
Doják, co?
,))
Exaktnější informace možno najít na http://www.lsd.cz/lsd/lsd1.html

Celý článek...