Nadávat na pirátství počítačových her umí každý. Počítat ohromné sumy, o které vývojáři (ne)přišli, to je také v seznamu oblíbených činností každého distributora. A tak se zavádějí silnější a vlezlejší ochrany, sleduje se aktivita hráče a podobně. Usilovně se pracuje na tom, aby legální majitel hry mohl skřípat zubama, zatímco jeho pirátský kolega vlastní hru vypulírovanou, bez jakýchkoliv otravností. Jinak to ale bohužel nejde…nebo ano?

Nebudu tu rozebírat všeobecně známá fakta ani morální hledisko pirátství. Chci se podívat na to, jak by mohli vývojáři a distributoři vyzrát na piráty, aniž by zaváděli rozsáhlá bezpečnostní opatření, která stejně slouží jen pro pobavení hackerů, kterým tak potrvá „vydání“ cracklé verze hry o pár hodin či dní více.

Multiplayer. Ano, toto je podle mě velmi silný argument, proč si hru koupit. Respektive to někdy jinak ani nejde – například MMO typu World of Warcraft se prostě pirátit pořádně nedá. Sice existují emulátory, ale kvalita serverů zdarma je naprosto nesrovnatelná s kvalitou těch oficiálních, které jsou navíc často updatovány, s čímž emulátory nemohou držet krok. A i „obyčejný“ multiplayer může být dobrým argumentem pro koupi – pokud není hra určená hlavně pro LAN, bude stabilita a zalidněnost oficiálních serverů téměř vždy lepší, než mohou hráči pirátské verze vytvořit. Tady prostě není úniku, unikátní klič je potřeba a hru si prostě koupit musíte. U ryze multiplayerových her už žádná další ochrana není vůbec nutná.

Bonusy. Můj oblíbený argument, proč si hru koupit – a zároveň důvod, proč nemám rád digitální distribuci (čti digibuci … :D). Krásnou krabičku s manuálem a velkou mapou herního světa, to mi pirátská verze nabídnout nemůže. Pokud je navíc v krabičce třeba figurka ze hry jako přívěšek na klíče, není o čem mluvit. Myslím, že na tuhle věc se kolikrát dost pozapomíná a nějaká ta koruna při výrobě navíc by se vývojářům určitě vyplatila. Sběratelské edice jsou potom kapitolou samy o sobě – jen víc, jen houšť.

Zaplať kolik chceš. Tohle je velice experimentální varianta. Bohužel stojí a padá se slušností zákazníků. V ideálním stavu by teenager bez platu oželel hamburger a zaplatil dvacku, dospělý, zaměstnaný hráč by potom zaplatil třeba 500,-. Nadšený fanoušek hry by mohl dát jednou tolik a za to by mohl být připlácnut na nějakou „zeď dárců“. Je to velmi milá varianta, která potřebuje ještě nějaké to ošahání, než si na ni vývojáři zvyknou. Snad nezmizí v neznámu a budou ji vývojáři alespoň pro určitý typ projektů používat. Případná varianta je freeware s prosbou o dotaci – i takto to může fungovat, ovšem tady je požadavek na lidskou slušnost ještě vyšší. Příkladem „ZKCh“ systému je například český pokus Cinemaxu, nebo World of Goo (ke kterému patří tento graf zaplacených částek).

Updaty + stahovatelný obsah. Pokud tím nemyslíme mikrostransakce (například ryze zlodějské počínání u her na Facebooku), jde o další zajímavou možnost. Pirátská verze se prostě nenapojí na hlavní server a tak bude hráč neochotný utrácet ochuzen o updaty a stažitelný obsah. Bude-li tento obsah stát za to, určitě se o něm pirát doslechne a pokud ho hra bude bavit, dost možná si ji nakonec koupí.


Určitě jsem nevyjmenoval všechny způsoby, jak piráty nalákat ke koupi originální verze, aniž by byl ubíjen platící hráč. Pokusů je plno – špatných i dobrých. Rozhodně ale nesmíme vývojářům dovolit, aby na nás prováděli nebezpečné experimenty typu StarForce, nutnost být online při hraní, nejnovější toť nápad Ubisoftu, ani nic podobného. Ohrazujme se, nekupujme takové věci. Zatněme zuby a dejme znát, že nechceme trpět jen proto, aby Razor či Reloaded strávili 10 minut v hexadecimálním editoru navíc!

Celý článek...