Je smrt ve hrách jedinou možnou berličkou designérů, nebo bychom se obešli i bez ní? Budeme v budoucnu ve hrách umírat méně, nebo je smrt jen nutné zlo, nad kterým mhouříme oči? Zamýšleli jste se někdy nad smrtí ve hrách? Je opravdu nutná? Téměř v každé hře lze zemřít na desítky způsobů každou minutu. Má s tím co dělat převažující akční žánr?

Smrt ve hrách reflektuje zažitou představu vývojářů o tom, co hry vlastně jsou. Od pradávna byly hry o dosahování určitých cílů. Tyto cíle jsou hodnoceny a za jejich dosažení je hráč odměňován. Pokud hráč při snaze dosáhnout cíle (nové úrovně, lékárničky, překonání bosse) neuspěje, měl by zemřít. Hry jsou většinou o násilných, nebo nebezpečných tématech, z čehož plyne časté využívání smrti jakožto prostředku pro nasměrování hráče na cestičku designéra. Chceš z naší cesty vystoupit? Zemřeš. Chceš se podívat támhle za ten kopec? Narazíš na neviditelnou zeď, nebo tě odstřelí něco, co ty odstřelit nemůžeš. Mají právo se takovéto hry považovat za umění?

Je trestání hráče smrtí cestou kupředu? V současné době zažíváme nebývalý boom casual her, v čele s lokomotivou jménem Nintendo. Zkuste se zamyslet nad smrtí v casual hrách. Je tam vůbec? Nemůže být smrt v mid core a hardcore hrách onou bariérou, která brání tomu, aby je hráli i „běžní lidé“? Smrt bývá často frustrující a některé hry po hráči vyžadují až příliš mnoho práce a odměňují jej nedostatečnou porcí zábavy. Ano, je to výzva, ale masy lidí nechtějí výzvu, masy lidí se chtějí bavit. A umírat pořád dokola není zábava. Otevře jiný přístup designérů ke smrti pomyslnou bránu zlatého věku her? Zcela jistě ano.

Může absence smrti poškodit hru ve smyslu chybějícího napětí? Možnost zemřít každou chvíli napětí způsobuje, ale ne vždy je to zárukou zábavy. Casual hráči se o své virtuální já nechtějí bát na každém kroku, chtějí se bavit. A je zábava opakovat pořád dokola jeden skok víry, nebo obtížného bosse? A nejen že se hráč trestá smrtí, trestem často bývá i potupné opakování stejného úseku před finální výzvou. Tato zastaralá mechanika měla z her dávno zmizet. Ta totiž nevytváří zábavu, ba ani ono napětí. Jediným výsledkem je frustrace a často i nuda. A to je přesný opak toho, o čem by hry měly být. Hry by měly hráče bavit.

Jak se tedy vyhnout smrti? Jde to vůbec, nebo je smrt jen nutné zlo? Když to jde v adventurách, tak to musí jít i jinde. Hráč může být trestán i jinak než smrtí. Může jít například do vězení, může mu být něco odmítnuto, nebo zabaveno, může být pokutován. V některých hrách tyto způsoby jsou, ale jsou upozaděny a na první housle hraje svými kostnatými prsty smrtka. Některé hry se smrti nesnaží vyhnout, ale obhájit ji. Toto by cesta být mohla, ale je tu jedno velké ale. Jak obhájíte tolik vražd ve střílečkách, či strategiích? Když za několik málo minut herního času v počtu zabití překonáte i Ramba, nic si z těch mrtvých neděláte. Když ale celou hru neukápne ani kapka krve a na konci bude zabita důležitá postava, je to o něčem jiném. Najednou se nad smrtí člověk pozastaví a zamyslí. Musím tuto postavu zabít? Čeho tím dosáhnu? Nebude výhodnější, když ji nechám žít? Problém je, že většina her je designovaných tak, aby hráč zabíjel a vlastně o tom ani moc nepřemýšlel. Chceme být ve hrách za každou chybu trestání smrtí, nebo chceme lidštější přístup?

Nastala nám doba, kdy papírové časopisy krachují. Herní Next-Level se na trhu neudržel ani pár měsíců, Score a Level se drží jen díky svým DVD přílohám, linuxové pokusy zmizely v propadlišti dějin – lidé jsou pohodlnější, nechtějí platit za něco, co si mohou přečíst na internetu pár minut po té, co šéfredaktor článek schválí. Můžeme se tomu divit, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak vše, co se s tím dá dělat – jak by řekl Jára Da C. Dnes je zkrátka jiná doba, a to vidíme všude.

A do toho vstupuje nový web s myšlenkou naprosté svobody. S řadou zkušených blogerů, kteří si usmysleli, že víc hlav víc ví a víc myšlenek na jednom místě je sec sakra velká koncentrace názorů, úvah a článků! Vždyť, v čem je jiný systém komerčně sponzorovaného webu? Na jedno místo píše řada autorů a čtenářům tak předkládá častěji aktualizovaný obsah. Ano, komerční weby své redaktory platí a tím zajišťují jakousi kvalitu, ale je tomu skutečně tak? Není právě to svazující?

My jdeme do projektu s čistým nadšením, psát pro Vás, pro čtenáře, jak nejlépe a nejzajímavěji budeme moci. Nebudeme ničím a nikým korigováni, jen sami sebou. A proto čekejte články plné osobních úvah, které se nebudou snažit neurazit, ale naopak vykřičeti svůj názor do světa, pokud tak autoři uznají za vhodné.

Držte nám palce – chovejte se tu jako doma, stejně tak nás zajímají i Vaše názory. Neupejpejte se diskutovat a vyjadřovat k čemukoli, rádi bychom stejnou svobodu zachovali i v diskusích pod články (samozřejmě v rámci slušnosti).

A nyní už dost řečí, Kultura kriplů právě začíná…

Vaši: Rob, montana, MickTheMage, Overwatch, Mr. Wáwra, smartArt, 5K4C3, a Robotron.