Hej, co je to vlastně třeskuvtipné? No nic, vymyslel jsem nové slovo! Ha, pan google ho ani nezná! Aspoň něco po mě zůstane. Juchů! Ale co to vlastně píšu, chtěl jsem vám povědět něco o uvolněném stylu psaní, o legraci a srandě, která z dnešních recenzí vymizela, a pokud úplně nevymizela, tak už působí nepatřičně?

Proč? Proč? Proč? Ptám se? Pro slepičí kvoč a nakonec kolotoč. Proč to kluci a holky v prvních Scorátkách uměli a my už to neumíme? Byli snad lepší literáti? Chodili na hodiny kreativního psaní, kde svačili vtipnou kaši? Kde se učili čtenáře pobavit tak, až se za joystick popadali? Důvodů může být spousta, např. že dříve byla tráva zelenější a dnešní recenzenti jsou jen ubozí nýmandi, a těm starým nesahají ani po trenýrky s lampasy. Ale co pak je to něco těžkého, psát vtipně? Posílat někoho po zádech na struhadla a nechat ho spadnout do kádě plné jódu? Nebo jak to bylo? – Takových ptákovinek se dá vymyslet, byste se divili. A já chci, chci psát tak, abyste se pobavili, milí pařani a pařanky, řekli jste si: Pane jo, zasmáli jsme se a ještě se u toho spoustu věcí dozvěděli, ten recenzent je borec, máme ho rádi.

Jééééééé

Ale zcela vážně. Dříve jsem si myslel, že přirozenost a vtip z herních recenzí vymizeli s přechodem na další ročníky Score prostě proto, že redaktoři byli horší, a neuměli tak psát jako dřív. Nečte se to jako za Andreje, a ne a ne a ne. Vidíte, přemýšlíte, čím to bylo, třeba s tím nemusíte ani souhlasit, třeba je vám to u šumáka a u seriovýho portu, až tam na konci, ale je to tak. Jenže co za to může? Výraznější komercializace herního odvětví? Možná? Novinařiny? Ani náhodou. Snad kromě toho, že by se ta naše první česká herní… chtěla profesionálněji tvářit, ve skutečnosti na ní oproti minulosti profesionálnějšího není zhola nic. Je to stejný.

Tak co? Proč se nepíše s vtipem? Proč to drhne jako po rozžhavený rašpli namočený do tekutýho dusíku? Ne počkat, to je blbost…. Ne, uf, bum do hlavy, nemůže to být také hrami? Ano, jistě, netvařte se jak sůvy z nudlí, hrami, přesně tak. Vždyť za dřívějších osmi a šestnáctibitových ptákovinek… (ne já ty hry miluju a každý večer si na dobrou noc přečtu jednu z recenzí z Excaliburu a Score), ale co měli tehdá redaktoři psát o 2D panáčcích, kteří pobíhají po levelech a střílí emzáky? Co měli psát o příbězích pana vajíčka, který žije ve vajíčkovém světě a snaží se vytrhnout lvovi trn z tlapky? Teda z tlapy. Co? To se úplně vybízelo napsat to třeskuvtipně, hele zase! To šlo samo! Kdyby se to smolilo popisem, vyšla by recenze tak na dva odstavce a měla by asi takovou výřečnou hodnotu jako zadní strana herní krabice. Schválně si to zkuste, napsat si retro recenzi na stařičkou hru a uvidíte, že vám něco, já ani nevim co, hned začne potměšile našeptávat: Hej ty, pane recenzento, nepiš to jako manuál, nevaž se, rozvaž se, dej tam vtípek, dej tam přirovnání, opusť formalitku, přihni si…

A najednou text teče, plaví se, plyne a pění se přes šutráky a spadne vodospádem (zase nový slovo?), ne to sem vlastně chtěl napsat vodopádem… Každopádně dřívější recenze to s vámi myslely upřímně. Fakt, protože šly ruku v ruce s hrami. Nebyla to jen zásluha úžasných herních polobohů a jejich literárního nadání (i když z části samo taky). Na dřívější hry se recenze psaly prostě líp, protože ty hry byly jednodušší, schématičtější, samy podněcovaly fantazii. Kdežto dnešní hry jsou konkrétnější, realističtější, složitější, technicky, i herně. Není to jako dřív, že jste veškerou informační hodnotu shrnuli do pár vět a pak jste si mohli napsat, co se vám zrovna honí v hlavě. Dneska už je to mnohem větší problém. Sám to teď vidím, když se zase snažím psát recenze. Těch informací, které byste čtenářům měli předat je prostě víc, než dřív a je to bohužel opravdu potřeba, všechno sdělit, protože jak jinak se mají hráči o hře něco dozvědět? Tak aby se rozhodli ke koupi? A dnes si už recenzent musí vybírat, co je podstatné a co ne, už se všechny ty informace ani předat nedají, pokud se má recenze pohybovat okolo 6000 znaků. A jak pak myslet ještě na to, aby text byl čtivý, no, to snad ještě jo, ale aby tam dokonce byla nějaká legranda?

Psát legračně už dnes není žádná sranda.

Nechci tímto obhajovat dnešní recenze a recenzenty, zvláště když jsem na ně dříve v tomto smyslu trochu útočil (dobře, tak hodně), ale na ten fakt se prostě upozornit musí, – nic není tak jasné a černobílé. Je to těžký. A přesto se o to budu pokoušet. Kdyby mi někdo ale řekl recept, jak dosáhnout čtivosti a humoru v recenzi na dnešní hry a přitom v nich předal informační hodnotu, co se očekává, sem s tím! Ví to třeba kolega Pavlovský? Možná, ale také to není, jaké to bývalo…. Co dneska je? Chci si to přečíst! Chci se to naučit!

Celý článek...