Kdysi jsem slíbil, že sesmolím něco o Andrewovi; jak psal, co to bylo za šílence, jestli i z dnešního pohledu jsou jeho recenze tak „kultovní“ a dobré, nebo jestli je to jen přičísnutá legenda, která byla v tehdejší herní žurnalistice jednookým králem…, nebo co vlastně. Pak ale přišla tak trochu sci-fi nabídka od Martina Ludvíka, zda-li bychom my, vybraní Kriplové, se mnou v čele, nespolupracovali na eventuální obrodě časopisu Excalibur. A tak jsem povídaní o Andrewovi zavrhl. Co kdyby náhodou z Excaliburu něco bylo, nebudu tady přeci psát o jeho ikoně nejvyšší; v herně polobožské podobě. Třeba by to pak vypadalo… A jak by to pak vypadalo…

Teď už ale mohu říci, že nový Excalibur po dvaceti letech (já to nepočítal, to se jen tak říká) je jen hezkým snem, jehož realizace byla opravdu asi z té říše pohádek. No a tak se zase můžu vrátit k Andrewovi. Když jsem dostal nabídku na Ex, a doufal, co kdyby z toho přeci jen něco…, hned první co jsem udělal, že jsem ze skříně vytahal všechny ty zaprášené Excáče a začal listovat a číst. A úplně jsem se utopil ve vzpomínkách a nostalgii a jéjé… Ale to bylo už před několika měsíci, takže abych byl korektně kritickým okem schopen zhodnotit kvalitativnost Andrewových recenzí, musím si něco přečíst znovu. Takže šmátrám do skříně, nedívám se, pozor! Ha! Score číslo dvanáct! Tak jo, vezmeme Scorátko a podíváme se. Takže, jaké to tenkrát bylo…

Přeskakuji reklamy, obsah, Score… Budoucnost je na dohled, no i když to by mohlo být zajímavé, ale to psal ICE, Herní průmysl okupován vetřelci v oblecích, taky sranda, ale nic od Andrewa, tak rovnou na recenze, aha! Under a Killing Moon, podepsán Andrew. Tak jo, chvilku počkejte, já si to nejprve musím přečíst… Ty bláho, to sem čet ještě jako malej, no nic…

Začátek recenze: Já to věděl! Že jednou přijde doba, kdy u počítačů pomřeme neschopni rozlišit umělou realitu a skutečnost. (rok 94)

Andrewe, Andrewe, kdybys jen věděl, jak nás tvá barvitá slova dokáží v budoucnosti pobavit, i když uplně jinak, než jsi asi zamýšlel. Ne! Proboha, nemyslím to nijak zle. Naopak je to kouzelný, a v tom duchu se nese celý začátek recenze. Andrew měl vždycky tu schopnost přirozeně a výborně psát a přitom tak nějak civilně, jako byste se bavili s kamarádem a on vám to vyprávěl. On Andrew vlastně stojí přímo tady, přede mnou, a říká mi: Ne, nemyslete si, že jsem se v momentě, kdy jsem tuto hru poprvé uviděl v pohybu, necítil jako opařený, že jsem nelomcoval mřížovím kanálu před barákem a nekřičel dovnitř „Pusťte mě ven!“
:) Za tohle sem měl vždycky toho pařana rád. Nadšení, obraz, svět, do kterého vás vtáhne ať chcete nebo ne. Dneska by celý ten úvod neprošel snad ani ve webových časopisech. Už slyším ty výtky šéfredaktorů: To je jako by ses s někým bavil v hospodě, takhle ty nemůžeš psát, tohle ti nevydáme, buďto ty části přepíšeš, nebo to promažem a necháme jen informace. Bezva. A jaká pak subjektivita recenzí. He. Ale zpátky k Andrewovi. Koukám, že tohle je jedna z těch pozdějších recenzí, díky nimž byl kritizován, že se sice hezky pobavíme a zasmějem, ale nic kloudného se o hře nedozvíme. No popojedem, uvidíme.

Hehe hardwarovou náročnost hry Andrew velice svérázně líčí v bodech, kdy radí jakými způsoby se dostat k výkonnému počítači, který je potřeba pro běh hry. V jednom z bodů figuruje bodná zbraň, – no to radši nebudu rozvádět, prostě Andrew. Tak dál.

Eh, to sem teda zrovna narazil na jednu z těch…, jako tohle je fakt zhulená recenze: Ale už se vrátili ti, co sháněli nová PC, prej už si je nesou, takže jako že dobrý. Mezi tím jsme se dozvěděli něco informací o technických stránkách hry, o zaměřovacím kurzoru, ale to pak jako prý byla jen legrace, a teď sem se v tom trochu ztratil, du dál.

Jsem v půlce recenze a dozvídám se konečně příběh, hurá, už sem se bál… A teď konečně i věcná kritika hry, kterou Andrew vždycky uměl, i když okolo toho byla tuna omáčky. Teď dokonce i příklady a zážitky ze samotného hraní a to jsme už skoro na konci.

Tak celý dojem z recenze je neuvěřitelný. Myslel jsem si, že po těch letech to budu brát chladně, ale to je něco tak diametrálně odlišného, než unifikované recenze, které se píší dnes. Z celého textu je silně cítit osobnost a egoistický (ale v dobrém) vztah ke čtenářům, sdělit jim, co právě se hrou prožívám a přitom ještě jim poradit, jestli by hra stála za to. Ta recenze je spíš takový labužnický dojem hravého dítěte z naservírovaného jídla, z dané restaurace, co že nám to vlastně přinesli na stůl a jaké z toho máme chutě a jestli je to všechno ťip, ťop, jak by se na slušný restaurant slušelo. Z textu je také cítit ta neuvěřitelná bezprostřednost. Když čtete dnešní recenze, je to takové vykonstruované, informativní, což spoustě lidí vyhovuje, ale Andrew je opravdu požitkář dojmu. Souvislá výpověď. On vás strhne a vy jen čučíte, co vám ve své hlavě ukáže. Recenze je na dvě stránky, a přesto se čte sama. Dnes přečtete u obyčejných recenzí jeden dva odstavce a už nemůžete dál, uf, ale tady to přeletíte, ani nevíte jak.

Otázka, jestli je to ještě recenze, z dnešního pohledu, jak se dnes píše, by to neprošlo, ale z mého pohledu? Možná v Under a Killing Moon už to Andrew s tou spontánností přece jen přehnal, ale takový dojem ke mně hovoří hlasem, který chci prostě slyšet. Dneska je ho tak málo.

To byla první recenze. Podívejme se, jestli i další ve Score 12 budou ve stejném duchu. Heleme se, hra, kterou jsem ani nikdy neviděl: Fortress of Dr. Radiaki

No tak tohle je ale krása! Přečtěte si taky, začátek recenze:

Čas od času vdechne do něčí mysli múza geniální nápad. Nápad putuje na papír, z něj do ostatních myslí a odtamtud na obrazovky našich počítačů. Tak vznikl Doom. Některé mysli jsou však zamlžené a múza k nim nemůže. Vidí nádheru stvořenou těmi druhými, co k nim múzy mohou a myslí si „A co já? Já chci taky! Taky!“ V záchvatu lítosti si sednou s tím, že také něco stvoří a začnou – kopírovat.

To není recenze, to je lyrická báseň. A že to není o hře? To byste se sakra pletli, až se u toho úplně dojímám. Ne, takhle nikdy nikdo nepsal, jen Andrew. Já se musim jít uklidnit, čtu dál. A najednou recenze přejde z lyriky zcela přirozeně do věcné kritiky. To je um, machr, ať se na mě nikdo nezlobí.

Tak, a dost a dost a dost. Myslel jsem si, že přečtu pár recenzí, obyčejně je zhodnotím, napíšu co bylo dobrý, co už z dnešního pohledu tak dobrý není, ale tohle se prostě nedá. V tom je takový osobnosti, výpovědi, že to sahá za rámec recenzí počítačových her. Jistěže, kdo chce vidět jen ty informace, není schopen číst mezi řádky, ten zcela oprávněně vyřkne ortel, – jen omáčka, plky, nic mi to o hře neřekne. Radši si přečtu něco, kde je všechno řečený polopatě a taky se to polopatě dozvim. Ale takovej já nikdy nebyl. Andrew se prostě nedá hodnotit, přečtete si jednu dvě recenze, a jste tam, kde jste byli před patnácti lety. Žádné dříve a nyní neexistuje. Je mi jedno, jaký byl, jak se choval, znám ho jen z recenzí, v kterých ze sebe vydal vše. Když jsem s Martinem Ludvíkem diskutoval celý půlden nad novým Excaliburem a přišla řeč i na Andrewa, Ludvík říkal: My jsme vždycky přišli do toho jeho brlohu a on tam jako v tranzu psal a psal, a nikdo ho nesměl vyrušit. Andrew, on bylo něco jako Mozart v hudbě.

A mě to i tehdy přišlo nadsazený. Mě, který díky Andrewovi začal psát! Ale na tom nezáleží. Stařičké časopisy jsou ve správných rukou, ve správných skříních těch správných lidí, a ti ví, a tak už to zůstane. A jestli někdo čekal seriozní zhodnocení, jak Andrew psal, tak se omlouvám. Nedá se. Přečtěte si sami.

http://www.oldgames.sk/casopisy.php

Celý článek...