Když jsem s hrami začínal, na ostro až s prehistorickým PC 386 40Mhz, už v té době tu byly s námi konzole. Ano, to si možná řada zastánců PC ani neuvědomuje, herní konzole jsou prakticky starší, než osobní počítače, pokud za konzole budeme považovat zařízení jako Pong. Kdybychom ale začali od legendárního Atari 2600? Vyšlo by to asi tak na stejno. Na konci sedmdesátých let...Ale vraťme se k době 386tek. Tehdy u nás nastal velký boom osobních očítačů. S Amigou, i když o několik generací vyspělejším multimediálním počítačem to vypadalo všelijak a PC byl ten pravý stroj studentů a nadšenců v informativních kroužcích a pak hlavně po nocích pařících legendární hry jako Dune 2, Wolfenstein 3D, Dungeon Master a Prince of Persia.
Vzpomínám si, že když jsem se ještě jako dítě snažil přesvědčit rodiče ke koupi vysněného PC, o kterém jsem dosud četl jen na stránkách Excaliburu, uvažoval jsem takto. Já: Chci hrát na tom hlavně hry, které mě učarovaly. Co chci říct: Drazí rodičové, počítač je nástroj budoucnosti, bez znalostí informatiky bych po škole při hledání zaměstnání byl úplně vyřízený. Máte tam textový editor, tabulkový procesor, kreslení, databáze, Franta Fuka si na počítači počítá kalorie jídel, je to prostě zázrak moderní doby, a i vám bude k užitku!
No jo, vyčúránek, věřím, že řada tehdejších dětí zmanipulovala rodiče podobnou strategií, protože ona byla dosti účinná. Proč? Zkrátka byla pravdivá. Jen jsme tehdy taktně pomlčeli, že nás rodiče po pořízení vysněné mašinky budou muset od her vyhánět klackem. Vždyť ten kluk už ani nechodí s kamarády ven! Pani Vomáčková, to je hrozný! A hybaj! Ale mami, dyť kámoši sou taky u počítače, co bych tam dělal?
Ale bez legrace, myslím si, že takové uvažování přetrvává i do dneška. Rodičové si rozmyslí, jestli svá děťátka nechají hrát na počítači, kde se přitom naučí základy práce s PC, a nebo je nechají vyhnít u konzolí, kde si zahrají opravdu jen ty hry, jež v očích rodičů jsou stále násilné, vulgární a v celku zbytečné? Ne, PC je jasná volba, pojď Pepíku, tady máš klávesnici, myš, to je ta stim ocáskem a hraj si.
Takže co z toho vyplývá? Dnešní PC hráče bych viděl spíše jako ty děti, studenty základní a střední školy, co se u počítače i učí a mají ještě spoustu volného času (ono i dnes spustit nějakou hru na PC chce hodně trpělivosti). Konzolisty paradoxně bych už viděl jako starší hráče, kteří se nechtějí zabývat ničím okolo, koupit si hru, sednout si a prostě jen hrát. PC mají také v práci, kde si ho užijí až nad hlavu a doma se chtějí bavit. Instalování ovladačů grafické karty a nastavování detailů, aby jim hra běžela aspoň trochu přijatelně a následné upgrady, na takové legrace už nemají čas. Je to zajímavé, protože když se nad tím zamyslíte, poměry hráčů PC vs Konzole a jejich zaměření se během posledních let, nebo deseti let, s nástupem prvního Playstation otočily o 180 stupňů.
Kdybyste se mě v devadesátých letech zeptali, jaký mám názor na konzole? Vysmál bych se vám. Co? Konzole? Mário? Hry pro děti? To sem měl ještě jako malej, teď mám PC! Stroj pro opravdový hráče! Jenže, v té době to stejně tak byly slova dítěte, právě těch studentů, co dnes paří na PC, buďto pirátí, nebo mají přístup k nejlevnějším hrám z valné části v češtině, čehož se na konzolích dočkáme kdy? Snad ne nikdy...
A my staří páprdové? Třicátníci? Jsme v očích těch studentů zparchantěli, rozumějte zdětinštěli u svých PS3 a Xbox360, protože si jen na chvíli po práci pro relax zahrajeme hru a to nám stačí...
A my se jim zase smějeme, protože prochází tím, čím sme si prošli před deseti, patnácti lety a stejně víme, že nakonec skončí jako my u té bedýnky s joypadem v ruce...
Nic nového? Ale říct se to musí....
9 komentářů: