Procestoval jsem toho relativně dost, jenže paradoxně ten pro člověka možná nejvíce obohacující trip (Korsika posledních dní velkoryse promine laciný snaze po bombastičnosti perexu) vyjde na circa 200 korun a nikde na něj nevisej upoutávky ani neběžej reklamy v televizi - holt účinky diethylamidu kyseliny lysergové (LSD) se běžnejm katalogovejm škatulkám dosti vymykaj.LSD mi právě proto přišla jako velice zajímavá látka, zkrátka katalyzátor lidskýho vědomí. Na, tady si kus vem a nech se unášet naboostovanejma procesama svýho mozku.. a uvidíš sám, kam se dostaneš, jakej budeš mít náhled na svět, případně na sebe sama. Záleží jen na tvym (pod)vědomí. Může bejt něco víc sexy, než cestovat po proudu vlastních myšlenek? Přesně tak jsem uvažoval letos na jaře a pomaličku si začal chystat perfektní „setting“ (celkový rozpoložení, prostředí..), až jsem měl konečně úspěšně za sebou přijímačky na vysoký školy a před sebou vidinu více než tříměsíčních (a podle všeho chronickou chorobou nezkaženejch) prázdnin. Načež trip mohl začít.
Sedíme s kamarádem v lesíku kousek od chatové kolonie a v čase T=18:30 polykáme každej půlku papíru (halucinace nebudou). V čase T+1 hodina přichází neočekávaně totální výtlem, zahnání na větev sednuvšího ptáka hozeným klackem („Tady si stavíme hnízdo my! Hahahahaha“) a bujaré močení do krmelce („ať klidně vochutná fták jeden, třeba se bude mít taky dobře“). Fajn, jsme doma, už to najíždí, řikáme si. Na hladkém dražé žvýkačky zaujatě pozoruju náhle vytvořené hrany. Co dál? Kdy už sakra přijde ta pravá nirvána?
...
...
Čas T+2.
Nějak se to utlumilo.
Sakra.
Nějak to nic nedělá.
To je blbý. Jak to? Škubaj mi oční víčka a kolena, takže droga snad pracuje. Hm. Ale nějak to nefunguje. „Si vod toho čekal moc, nesmíš to hrotit“. Hm. Jdem do chaty. Budiž.
Na rozpumpování mozku zkoušim ekvilibristiku s konspirační teorií:
„Za to může ta svině sýkora. Jaks po ní hodil ten klacek. Nebo to byla pěnkava? Ne, pocem, to byla sýkora příjmením Pěnkava. A taky Rusáci. Ty seděj u kohoutů. Pěnkava se naštvala, letěla do Prahy za svejma ruskejma kamarádama a ty nám to tady pak celý kazej. Proto to LSD nepůsobí. Rusáci utáhli přívod účinný látky. Ale my to zvládnem. Puč mi tužku, zapíšu to do protokolu. [kreslim] Takže, čas T+1, tady je ta sýkora, tady máme kohouty. Vodháníme jí klackem, letí do Prahy a ke kohoutům se nahrne banda Rusáků. My jsme tady, pomalu je vobcházíme.. počkat, ta Pěnkava má křestní jméno Světlana, je holt taky z Ruska, imigrantka. Jak my to budem řešit? Tady Rusák, támhle Rusák. Ha! Už vim! [šeptám] Ty kohouty.. to jsou ty reproduktory támhle.. pořádně vohul hlasitost a vono to pude“
„Ty vole, ty seš fakt magor, řešíš 4 věci najednou.“
A jsme tam. Sedíme v maličkym obýváku, posloucháme hudbu, kterou vnímáme tak jinak, intenzivněji (dokonale působí styl rave), mazlim se s PET lahví jako by to byla ta nejpříjemnější věc na světě a až do 4 do rána řešíme život, vesmír, a tak vůbec. Nás. Naše starosti, cíle, co nás sere, lidi. Nezatížený věcma jako je únava, emoce, ego (i když úplně rozpuštěný stejně nebylo, pořád jsem si dokázal perfektně uvědomovat sebe sama), člověk komunikuje a myslí trochu jinak, na vyššim levelu, chce-li, snadněji pozná sebe sama, svojí osobnost, skrytý touhy, mindráky. Osobně jsem na nic novýho nepřišel (nebylo na co), nicméně fascinující bylo kochat se vlastní personalitou odhalenou až na kost, jako by ještě zintenzivněnou. Mniši potřebujou dlouze meditovat, nám stačilo pár mikrogramů kyseliny. Miluju pokrok, i když si umim dobře představit, že kdejakej idiot by z takovýho sebepoznání mohl snadno chytit deprese.
Problémem LSD tkví mj. i v tom, že poskytuje jen obtížně sdělitelnej zážitek (pojmy jako „katalyzátor myšlení“, „rozšiřovač vědomí“ mnoho neprozraděj), v mym případě navíc z 69% čistě niterní. Pokud chcete nahlížet lidem do nitra, zkuste třeba řešit se slečnou Liou, proč
jí to kluci pořád dělaj jenom do zadku.
Teď jenom stručně vypíšu pár útržků idejí a humornejch/zajímavejch slov, co během našeho tripu zaznělo, podobnost s opileckýma výlevama čistě náhodná, byl to skutečně trochu jinej druh zážitku:
„Ty řešíš hrozně abstraktní věci, proč nepřemejšlíš vo normálních věcech, třeba jak na tebe někde čeká nějaká Věrka a tak jak se k ní dostat?“
„Mě to prostě baví přemejšlet. Přemejšlet vo všem. I vo tom, jak se dostat k Věrce. To mě baví. Takže vlastně ani žádná Věrka nemusí existovat, se zabavim sám. Stačí mi můj mozek, tužka a papír.“
„Jenže ty seš vlastně úplně stejný hovno jako všichni ostatní.“
„Já vim. A to mě sere.“
„To je v prdeli.“
American bulldog. Pes co štěká a nekouše. Made in USA. To je vlastně taky úplně na hovno. V garáži máš šíleně velký auto, který je ti v zásadě na hovno, bydlíš v baráku na hypotéku, která je taky na celá na hovno.. v Americe už to zjistili jak to je všechno na hovno a nějak to tam začalo padat.
Celej život de facto neděláš nic jinýho, než že si s někym poměřuješ ptáka. Na pískovišti se jako děcko chlubíš hračkama. Na základce si skutečně přeměřujete ptáky. V dospělosti pak při setkání se známejma ve skutečnosti řešíte, kdo má drazší auto a víc peněz. Všechno stejný, pořád všechno dokola.
Hm.
Jak si vlastně přeměřujou ptáky holky?
Víš že kvůli Bibli bylo zabito víc lidí než kvůli knihám Satanovým? Tak co je vlastně dobro a co zlo? Hm. Morálka.. kdo sakra určuje co je dobrý a co špatný? Jestli můžeme spolehlivě něco označit za zlo, tak je to násilí, krádeže a omezování svobody.
Ale je vůbec obhajitelný použití násilí v zájmu obrany?
Vidiš.. násilí. I taková na pohled jasná záležitost je relativní. Naprosto směšně pak působí obecně zažitá morálka, která je vždycky záležitostí toho, že nějakej idiot říká co je dobrý a co špatný. Haha. Předmanželskej sex, lehký drogy, sprostá mluva, upřímnost vždy a všude, svobodná vůle, kreslený násilí. Fajn. To všechno je (resp. bejvá) špatný. Proč? Protože to je nelegální/v nějaký knížce zakázaný? Kdo dělá zákony/píše knihy? Lidi. A jsme zase u toho..
Jojo, Nietzsche nekecal, život je skutečně věčný návrat téhož. Celej svět je jeden velkej fraktál, spirála. Bez ohledu na rozvoj vědy a celkovej pokrok, všechny otázky co řešíme dnes se řešily i libovolně dávno a budou se řešit i libovolně v budoucnu. Bůh. Duše. Evoluce. Vesmír. Geny. Smysl života. Náhoda. Osud – všechno stejná podstata „co vlastně doopravdy řídí život?“.
Ať je to cokoliv, nemám to pod kontrolou, a to mě dráždí.
V porovnání s Robovým článkem zmiňujícím užití psychedelickejch dávek LSD nepůsobí moje povídání možná příliš bombasticky, nicméně to ani nemá. Stejně jako nemá ve všech čtenářích vzbuzovat pocit, že LSD může zkusit bez obav každej, že to je něco jako když se v pátek děcka zlijou v hospodě. Ne.
Chci jenom říct, že hra jménem Život se dá hrát a užívat všelijak. Buďme za tu nelinearitu rádi. Přišlo mi osvěžující zkusit se vydat jinou cestu a pak se zase vrátit do starýho dobrýho koridoru.
32 komentářů: