Smrt ve hrách

Je smrt ve hrách jedinou možnou berličkou designérů, nebo bychom se obešli i bez ní? Budeme v budoucnu ve hrách umírat méně, nebo je smrt jen nutné zlo, nad kterým mhouříme oči? Zamýšleli jste se někdy nad smrtí ve hrách? Je opravdu nutná? Téměř v každé hře lze zemřít na desítky způsobů každou minutu. Má s tím co dělat převažující akční žánr?

Když se podíváme na ostatní média, tak i v těch násilnějších případech (brutální filmy či knihy) je smrt něco silného, něco, co má na diváka/čtenáře bezprostřední dopad. Ve hrách je tomu skoro naopak. Designéři trestají hráče smrtí za každý nepovedený skok, za každé špatné rozhodnutí. Je tohle ta správná cesta?

Smrt ve hrách reflektuje zažitou představu vývojářů o tom, co hry vlastně jsou. Od pradávna byly hry o dosahování určitých cílů. Tyto cíle jsou hodnoceny a za jejich dosažení je hráč odměňován. Pokud hráč při snaze dosáhnout cíle (nové úrovně, lékárničky, překonání bosse) neuspěje, měl by zemřít. Hry jsou většinou o násilných, nebo nebezpečných tématech, z čehož plyne časté využívání smrti jakožto prostředku pro nasměrování hráče na cestičku designéra. Chceš z naší cesty vystoupit? Zemřeš. Chceš se podívat támhle za ten kopec? Narazíš na neviditelnou zeď, nebo tě odstřelí něco, co ty odstřelit nemůžeš. Mají právo se takovéto hry považovat za umění?

Je trestání hráče smrtí cestou kupředu? V současné době zažíváme nebývalý boom casual her, v čele s lokomotivou jménem Nintendo. Zkuste se zamyslet nad smrtí v casual hrách. Je tam vůbec? Nemůže být smrt v mid core a hardcore hrách onou bariérou, která brání tomu, aby je hráli i „běžní lidé“? Smrt bývá často frustrující a některé hry po hráči vyžadují až příliš mnoho práce a odměňují jej nedostatečnou porcí zábavy. Ano, je to výzva, ale masy lidí nechtějí výzvu, masy lidí se chtějí bavit. A umírat pořád dokola není zábava. Otevře jiný přístup designérů ke smrti pomyslnou bránu zlatého věku her? Zcela jistě ano.

Může absence smrti poškodit hru ve smyslu chybějícího napětí? Možnost zemřít každou chvíli napětí způsobuje, ale ne vždy je to zárukou zábavy. Casual hráči se o své virtuální já nechtějí bát na každém kroku, chtějí se bavit. A je zábava opakovat pořád dokola jeden skok víry, nebo obtížného bosse? A nejen že se hráč trestá smrtí, trestem často bývá i potupné opakování stejného úseku před finální výzvou. Tato zastaralá mechanika měla z her dávno zmizet. Ta totiž nevytváří zábavu, ba ani ono napětí. Jediným výsledkem je frustrace a často i nuda. A to je přesný opak toho, o čem by hry měly být. Hry by měly hráče bavit.

Jak se tedy vyhnout smrti? Jde to vůbec, nebo je smrt jen nutné zlo? Když to jde v adventurách, tak to musí jít i jinde. Hráč může být trestán i jinak než smrtí. Může jít například do vězení, může mu být něco odmítnuto, nebo zabaveno, může být pokutován. V některých hrách tyto způsoby jsou, ale jsou upozaděny a na první housle hraje svými kostnatými prsty smrtka. Některé hry se smrti nesnaží vyhnout, ale obhájit ji. Toto by cesta být mohla, ale je tu jedno velké ale. Jak obhájíte tolik vražd ve střílečkách, či strategiích? Když za několik málo minut herního času v počtu zabití překonáte i Ramba, nic si z těch mrtvých neděláte. Když ale celou hru neukápne ani kapka krve a na konci bude zabita důležitá postava, je to o něčem jiném. Najednou se nad smrtí člověk pozastaví a zamyslí. Musím tuto postavu zabít? Čeho tím dosáhnu? Nebude výhodnější, když ji nechám žít? Problém je, že většina her je designovaných tak, aby hráč zabíjel a vlastně o tom ani moc nepřemýšlel. Chceme být ve hrách za každou chybu trestání smrtí, nebo chceme lidštější přístup?